Lokalita Pod Cvrčkovem v Prachaticích

Na příkladech soudobých "kolonií" rodinných domů na okrajích měst (a nejenom velkých) je podvědomě cítit, že něco není v pořádku, procházka mezi domy (resp. mezi ploty) nepřináší radost či požitek, je spíše chápána jako nutný přesun z bodu A do bodu B, nikoho moc nenapadne se rozhlížet okolo sebe, už vůbec ne zastavit se. Nekoncepční rozšiřování zasíťovaných pozemků vytváří místa bez tváře, která i přes různá půdorysná uspořádání a množství tvarů vypadají všude stejně. Paradoxně k této uniformitě přispívá i svoboda umístění domu na pozemek svázaná minimálními nebo špatnými regulativy (minimální odstupová vzdálenost, tvar střechy), výsledný tvaroslovný guláš s domy vesměs uprostřed pozemku a veřejným prostorem minimalizovaným na dopravní funkci nedovolí vytvořit identitu místa, jako základní stavební kámen sídelních struktur.

Jako prostředek dosažení identity místa, tj. vytvoření prostředí, které je jedinečné , pojmenovatelné a rozpoznatelné, používáme tradiční hierarchii vztahů: rodina (soukromí) - sousedství - skupina domů - ulice - lokalita (v soudobých strukturách často okleštěná na vztah rodina (soukromí) - lokalita nebo rodina (soukromí)  - jádrové město. Veřejný prostor je koncipujeme tak, že je možné najít zřetelné hranice mezi těmito útvary a v prostředí se tak lépe orientovat. Základní jednotkou je rodinný dům (samostatný, dvojdům, řadový), který tvoří hranici mezi veřejným prostorem a zahradou - soukromí, na dům navazuje část ulice, která je společná skupině domů - sousedství, celá ulice pak navazuje na centrální veřejný prostor, společný pro celou lokalitu.

Spolupráce:
Ing. arch. Václav Zůna